Směrnice je právní akt stanovený ve Smlouvě o EU. Je závazná v celém rozsahu a členské státy jsou povinny ji ve stanovené lhůtě provést ve vnitrostátním právu.
Článek 153 Smlouvy o fungování Evropské unie Evropskou unii opravňuje k přijímání směrnic v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Rámcová směrnice se svou širokou oblastí působnosti, jakož i další směrnice zaměřené na konkrétní aspekty bezpečnosti a ochrany zdraví při práci představují základ evropských právních předpisů v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví.
Členské státy mohou v zájmu ochrany pracovníků přijmout při provádění směrnic EU do vnitrostátního práva přísnější pravidla. Legislativní požadavky v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci se tak mohou v jednotlivých členských státech EU lišit.
Směrnice podle témat
-
Ustanovení o pracovní zátěži a ergonomických a psychosociálních rizicích
-
Ustanovení specifická pro jednotlivá odvětví a týkající se pracovníků
Shrnutí směrnic jsou k dispozici pouze v angličtině, ale odkazy na konci každého shrnutí vedou k úplnému znění směrnice ve všech jazycích EU.
Kromě rámcové směrnice byla přijata série jednotlivých směrnic zaměřených na konkrétní aspekty bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Rámcová směrnice se nicméně i nadále uplatňuje ve všech oblastech, jichž se týkají jednotlivé směrnice. Pokud jednotlivé směrnice obsahují přísnější a konkrétnější ustanovení, jsou rozhodující tato zvláštní ustanovení. Jednotlivé směrnice přizpůsobují zásady rámcové směrnice:
- konkrétním úkolům (např. ruční manipulaci s nákladem),
- specifickým rizikům při práci (např. expozici nebezpečným látkám nebo fyzikálním činidlům),
- specifickým pracovištím a odvětvím (např. přechodným pracovištím, těžebním odvětvím, rybářským lodím),
- specifickým skupinám pracovníků (např. těhotným ženám, mladým pracovníkům, pracovníkům s pracovní smlouvou na dobu určitou),
- určitým pracovním aspektům (např. organizaci pracovní doby).
Jednotlivé směrnice definují, jak tato rizika posuzovat, a v některých případech stanovují limitní hodnoty pro některé látky nebo činitele.
Evropská komise oznámila ve svém sdělení Bezpečnější a zdravější práce pro všechny – Modernizace právních předpisů a politiky EU v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci svá tři hlavní opatření pro bezpečnost a ochranu zdraví při práci, přičemž vycházela z následného hodnocení směrnic Evropské unie o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci (hodnocení REFIT).
Kromě toho se několik směrnic EU vycházejících z článku 114 Smlouvy o fungování Evropské unie týká bezpečnostních a zdravotních aspektů. Na tomto právním základě byla přijata série technických směrnic v rámci tzv. nového přístupu, s jejichž pomocí evropské organizace pro normalizaci – Evropský výbor pro normalizaci (CEN), Evropský výbor pro normalizaci v elektrotechnice (CENELEC) a Evropský úřad pro telekomunikační normy (ETSI) – pravidelně stanovují a aktualizují evropské normy.
Evropský legislativní proces
Strategický rámec EU pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci pro období 2021-2027 stanovuje politický rámec pro evropskou politiku bezpečnosti a ochrany zdraví. Výchozím bodem pro legislativní iniciativy na evropské úrovni je legislativní návrh předložený Evropskou komisí. Směrnice EU přijímají „řádným legislativním postupem“ Evropská rada a Evropský parlament. V některých případech převádějí legislativní pravomoc přizpůsobovat směrnice technickému pokroku na Evropskou komisi.
Zásadní úlohu v evropském postupu rozhodování v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci hrají evropští sociální partneři, jelikož musí být v různých fázích konzultováni. Smlouva o fungování Evropské unie rovněž předpokládá možnost uzavírat autonomní dohody. Doposud bylo výsledkem evropského sociálního dialogu přijetí několika autonomních dohod.
Historické pozadí právních předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví
První evropské směrnice o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci byly přijaty na základě obecných ustanovení o harmonizaci trhu. Bylo to způsobeno tím, že až do poloviny 80. let minulého století Smlouva nestanovovala výslovnou zákonodárnou pravomoc v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Předtím se na bezpečnost a ochranu zdraví při práci pohlíželo jako na doplněk harmonizace trhu a hospodářských politik Evropského hospodářského společenství. Na tomto základě byla například přijata směrnice 77/576/EHS o harmonizaci vnitrostátních předpisů o bezpečnostních značkách na pracovišti nebo směrnice 78/610/EHS o harmonizaci limitů expozice monomerům vinylchloridu při práci.
Jednotný evropský akt z roku 1987 byl významným krokem vpřed v tom, že do Smlouvy zavedl nové právní ustanovení o sociální politice s cílem dosáhnout „zlepšení, zejména v pracovním prostředí, z hlediska bezpečnosti a ochrany zdraví pracovníků“. Vložením tohoto ustanovení do Smlouvy se důležitost bezpečných pracovních podmínek stala zjevnou. Kromě toho nová kapitola věnovaná sociálním otázkám opravňuje Evropskou komisi k podpoře sociálního dialogu mezi zaměstnavateli a zástupci pracovníků na evropské úrovni.
S Amsterodamskou smlouvou v roce 1997 byla začleněním sociální dohody do Smlouvy dále posílena zákonodárná pravomoc v oblasti evropských sociálních politik. Lisabonská smlouva, kromě přečíslování článků o sociální politice, zachovala podstatu ustanovení původních článků 136 a násl. Smlouvy o ES (nyní články 151 a násl. Smlouvy o fungování Evropské unie).